Českoslovenští letci v RAF 1940-1945

V řadách RAF (Royal Air Force) za 2. světové války sloužilo bezmála 2500 československých letců všech specializací a hodností. Celkem 486 z nich v řadách RAF padlo, dalších 206 utrpělo zranění a 52 bylo zajato.

Čs. letectvo ve Velké Británii bylo přiřazeno do svazku RAF po dobu trvání války, a to na základě mezivládní dohody z 25. 10. 1940. Přísahali jak ČSR, tak britskému panovníkovi.

Mezi červencem 1940 a květnem 1941 tak vznikly v rámci RAF celkem čtyři čs. peruti (Squadrons), z toho tři byly stíhací (č. 310, 312 a 313) a jedna bombardovací (č. 311). Celá řada čs. letců byla zařazena také u britských perutí. Nejvýznamnější takovou skupinu tvořili letci zařazení u britské 68. noční stíhací peruti, u níž z nich vznikla čs. letka (Flight).

Nejvýznamnějšími válečnými kampaněmi, jichž se čs. jednotky RAF zúčastnily, byly:

• Bitva o Británii (srpen – říjen 1940)
• Noční obrana Velké Británie (říjen 1940 – duben 1945)
• Bombardovací ofenzíva proti cílům v Německu a na okupovaných územích (září 1940 – duben 1942)
• Bitva o Atlantik (květen 1942 – květen 1945)
• Letecká Non-stop ofenzíva nad okupovanou Evropou (leden 1941 – květen 1944)
• Kombinovaná operace proti francouzskému přístavnímu městu Dieppe (srpen 1942)
• Invaze do Normandie (červen 1944)
• Výsadková operace v Nizozemsku (září 1944)
• Výsadková operace na Rýně (březen 1945)

V květnu 1945 byli čs. letci ve Velké Británii připraveni okamžitě odletět na pomoc Pražskému povstání. Spontánně k odletu připravili veškeré náležitosti. Odlet však zhatila dohoda mezi spojeneckým a sovětským velením o linii postupu vojsk a brzká německá kapitulace.

Polsko a Francie 1939-1940 (co předcházelo bojům v RAF)

Bezprostředně po rozbití čs. státu v březnu 1939 začalo vznikat domácí i zahraniční vojenské odbojové hnutí. Mezi těmi, kteří ilegálně opouštěli svou vlast, vytvořili letci jednu z nejvýznamnějších složek čs. zahraniční vojenské akce. Byli i prvními, kteří dostali příležitost utkat se s protivníkem přímo na frontách.

Jejich první úniková trasa směřovala nejprve do Polska, kam se do srpna 1939 dostalo kolem 690 z nich. Pro většinu však Polsko představovalo jen přestupní stanici v další cestě na Západ už kvůli tomu, že polské úřady o čs. vojáky a letce zpočátku neprojevovaly žádný zájem. Do Francie se dostalo převážně lodními transporty více než 500 letců.
Ti co v Polsku zůstali byli částečně přiděleni k improvizovaným polským jednotkám, ale většina 4. září 1939 utvořila první čs. leteckou jednotku ve 2. světové válce – Czechoslowacka Eskadra Rozpoznawcza, která však díky ychlému a tragickému spádu událostí existovala jen velmi krátce. Po pádu Polska byli čs. letci internováni buď v Rumunsku, nebo v Sovětském svazu, odkud byli posléze v letech 1939-1941 evakuováni na Západ.

Po pádu Polska další letci unikali do exilu tzv. jižní cestou, tedy zpravidla přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Blízký východ do Francie. Zhruba v průběhu jednoho roku – od jara 1939 do jara 1940 – uprchlo různými, často velmi dobrodružnými cestami, z vlasti do zahraničí přibližně 1270 letců, tedy více než polovina mírového stavu létajícího personálu čs. vojenského letectva.

Ti, kteří se dostali do Francie ještě před vypuknutím války, museli podepsat závazek na pětiletou službu v Cizinecké legii, po vypuknutí války byli ze závazku vyvázáni. Z tehdejších zhruba 960 příslušníků čs. letectva ve Francii bylo 135 pilotů rozptýleno u 26 bojových jednotek v metropoli a koloniích. Tvořili tehdy zhruba 12 % tehdejšího stavu francouzského stíhacího letectva.

Bojovali statečně a s obdivuhodným nasazením. Až do pádu Francie vykonali čs. stíhači kolem 3000 operačních letů, sestřelili 79 nepřátelských letounů jistě a dalších 14 pravděpodobně, za což zaplatili ztrátou 18 padlých nebo nezvěstných a 30 raněnými druhy.

Velká Británie 1940-1945

Po francouzské kapitulaci se Velká Británie stala poslední nepokořenou zemí, která pokračovala ve válce s nacistickým Německem. Čs. letcům, kteří po evakuaci z poražené Francie nabídli Velké Británii své síly, schopnosti a zkušenosti, proto připravila dobré podmínky k dalšímu boji proti společnému nepříteli. Na základě mezistátní vojenské smlouvy, podepsané 25. října 1940 se čs. letci stali z praktických důvodů příslušníky Dobrovolnické zálohy RAF po dobu trvání války. Nosili britské uniformy s čs. rozlišovacím označením a stejně tomu bylo i s jejich letouny.

K formování vlastních čs. leteckých jednotek operačně podřízeným vyšším velitelstvím RAF, však s ohledem na bezprostřední kritické ohrožení Británie bylo přikročeno ještě před podepsáním smlouvy. Již 10. července 1940 byl vydán rozkaz ke zformování 310. čs. stíhací peruti v Duxfordu, 29. července ji následovala 311. čs. bombardovací peruť v Honingtonu a 29. srpna také 312. čs. stíhací peruť v Duxfordu. Nakonec byla 10. května 1941 v Leconfieldu založena také 313. čs. stíhací peruť, jejíž létající personál utvořili vesměs ti letci, kteří byli dosud dočasně zařazeni u britských perutí. Po zkráceném bojovém výcviku a seznámení se s britskými metodami bojové činnosti byly okamžitě vrženy do bojových akcí, v nichž byli nezanedbatelné úspěchy. Celá řada čs. letců posílila i přímo britské jednotky.

Do historické bitvy o Británii v létě a na podzim 1940, v níž se německé Luftwaffe nepodařilo vytvořit podmínky pro plánované vylodění na Britských ostrovech, velmi úspěšně zasáhla především 310. peruť a částečně i 312. peruť. Vedle toho řada dalších čs. letců bojově létala také u britských a polských jednotek. Až do konce října 1940 dosáhli 56 sestřelů jistých, 15 pravděpodobných a 10 nepřátelských strojů poškodili. Nejúspěšnějším z nich byl četař (Sergeant) Josef František, zařazený u polské 303. stíhací peruti, který se 17 oficiálně potvrzenými sestřely patřil k vůbec nejlepším stíhačům celé bitvy.
Po skončení hlavní vlny denních náletů pokračovala Luftwaffe v útocích na Británii pod ochranou noční tmy. Ke slovu se dostali také čs. noční stíhači, zařazení u několika britských jednotek. Jako jeden z prvních se při tom vyznamenal příslušník britské 1. peruti čet. Josef Dygrýn, jenž při posledním velkém nočním náletu na Londýn v noci 10./11. 5. 1941 dokázal sestřelit tři nepřátelské letouny. Jiný pilot téže jednotky, por. Karel Kuttelwascher později proslul nočními ofenzívními akcemi nad nepřátelským územím. Se svými 20 dosaženými sestřely se stal nejúspěšnějším čs. stíhačem celé války. Nejvíce nočních stíhačů sloužilo u britské 68. noční stíhací peruti, v jejímž rámci až do konce války fungovala čs. letka, jejíž příslušníci v noci zničili dalších 21 nepřátelských strojů jistě, tři pravděpodobně a sedm poškodili.

První leteckou jednotkou, která přenesla boj přímo nad nepřátelské území, byla 311. čs. bombardovací peruť. Od 10. září 1940, kdy provedla svou první noční bombardovací akci, do 25. dubna 1942, kdy svou činnost v rámci Bomber Command ukončila, vykonala celkem 1029 bojových vzletů, napadla celkem 77 různých cílů na území nacistického Německa, fašistické Itálie a v okupované Francii, Belgii a Nizozemsku. Z celkem 318 bojově nasazených mužů jich 94 padlo nebo zůstalo nezvěstných, 34 bylo zajato a přibližně 30 utrpělo zranění.
Od května 1942 do června 1945 pak byla nasazena do bitvy o Atlantik v rámci Coastal Command, přičemž v létě 1943 vyměnila staré Wellingtony za moderní čtyřmotorové Liberatory. V novém zařazení podnikla dalších 2102 bojových letů v celkovém čase 21 527 operačního hodin, které její osádky strávily při nekonečných protiponorkových hlídkách a dalších bojových letech nad nedozírnými plochami Atlantiku – nad Biskajským zálivem, Lamanšským průlivem, nad Severnímu, Norským i Baltickým mořem. Dalších 104 příslušníků 311. perutě bylo padlých nebo pohřešovaných a 29 utrpělo vážná zranění.

Do ofenzívy mezitím přešly i 310., 312. a 313. čs. stíhací peruť jednotně přezbrojené na Spitfiry. Od května 1942 se spojily do vyšší jednotky, Čs. stíhacího křídla (wingu). V rámci Fighter Command se připojil k britské non-stop ofenzívě o získání vzdušné převahy nad okupovanou západní Evropou. S pozoruhodným úspěchem se zúčastnil také kombinovaného nájezdu na přístavní město Dieppe v srpnu 1942. Pod názvem 134. čs. stíhací křídlo zúčastnil letecké podpory spojenecké invaze v Normandii v červnu 1944. Později letecky kryl také výsadkovou operaci v Nizozemsku (září 1944) a na Rýně (březen 1945).

Českoslovenští stíhači v rámci RAF provedli celkem 34 485 bojových letů v čase 54 225 operačních hodin. Ve vzdušných bojích sestřelili 205 nepřátelských letounů jistě, dalších 68 sestřelili pravděpodobně a 131 dalších poškodili; zlikvidovali navíc 6 bezpilotních střel V-1.
Vedle toho, že čs. letectvo ve Velké Británii přineslo tento vítaný příspěvek ke spojeneckému válečnému úsilí, hlavní význam jeho dlouholeté a nepřetržité bojové činnosti spočíval v podepření úsilí čs. exilové reprezentace o uznání a znovuobnovení Československé republiky. V osvobozeném Československu byli čs. letci z Velké Británie uvítáni až v srpnu 1945. Jako první do boje odcházeli, jako poslední se vrátili.
Krutým paradoxem dějin byli právě tito z nejzasloužilejších bojovníků po únoru 1948 „odměněni“ komunistickým režimem rozsáhlou politicky motivovanou perzekucí, která je až na několik málo výjimek postihla jako celek.

Sovětský svaz 1944-1945

Základ budoucího čs. letectva na východní frontě položila dvacetičlenná skupina čs. stíhačů škpt. Františka Fajtla, vyčleněná po dohodě mezi československou, britskou a sovětskou vládou z britského RAF dne 31. ledna 1944 a následně odeslaná do SSSR. Dne 3. května 1944 byla z těchto letců na letišti Ivanovo (asi 180 km severovýchodně od Moskvy) utvořena 128. československá samostatná stíhací letecká peruť v SSSR. Po přesunu na letiště Kubinka (jihozápadně od Moskvy) byla 1. června 1944 reorganizována na 1. československý samostatný stíhací letecký pluk v SSSR.

Po vypuknutí SNP byl 17. září 1944 odeslán na Slovensko, kde představoval významnou posilu pro povstalecké letectvo, disponující pouze Kombinovanou letkou, vyzbrojenou většinou zastaralou technikou. Po následujících pět týdnů se pluk s velkým úspěchem podílel na letecké podpoře povstaleckých vojsk a v řadě leteckých bojů s protivníkem nebyli jeho zkušení stíhači ani jednou poraženi. Zatímco Kombinovaná letka npor. Mikuláše Šingloviče podnikla zhruba 350 bojových letů, Fajtlův 1. čs. stíhací letecký pluk přidal dalších 573. Nepříteli způsobili množství ztrát na pozemní technice a ve vzdušných bojích dohromady sestřelili 15 letounů jistě, tři pravděpodobně a sedm poškodili. Po zhroucení povstalecké obrany letectva 1. čs. armády na Slovensku musely ustoupit – zčásti do hor, zčásti 25. října přeletěly zpátky do sovětského zázemí.

Tam se již několik týdnů nacházel poměrně velký a stále rostoucí počet dalších letců, vesměs bývalých příslušníků slovenských Vzdušných zbraní. K nim pak postupně přijížděli bývalí příslušníci 1. čs. brigády v SSSR, kteří ukončili výcvik v sovětských leteckých střediscích, a nakonec 5. ledna 1945 do Przemyślu dorazila ještě skupina čs. letců a pozemních specialistů z Velké Británie. To vše, společně s 1. čs. stíhacím leteckým plukem v SSSR se stalo základem pro 1. čs. smíšenou leteckou divizi v SSSR, složenou z 1. a 2. čs. stíhacího a 3. čs. bitevního leteckého pluku. Divize měla nakonec ve stavu celkem 989 osob, z toho bylo 55 Čechů, 517 Slováků, 289 Rusů, 110 Ukrajinců, 16 Arménů a dva příslušníci jiných národností.
Z polního letiště Poręba u Pszczyny, tj. nepříliš daleko od předválečných čs. hranic, pak byla od 14. dubna do 2. května 1945 nasazena do bojů v prostoru Moravské Ostravy, Opavy a Českého Těšína.

Souhrnné výsledky činnosti československého letectva ve 2. světové válce

Vykonané bojové lety

Nalétané operační hodiny

Letecká vítězství

Shozených pum (tuny)

Vlastní ztráty v bojové i nebojové činnosti

jisté sestřely

pravděpodobné sestřely

poškozené letouny

padlí a nezvěstní

zranění

zajatí

Polsko 1939

200

400

4

6

Francie 1939-1940

3 134

4 190

79

14

9

29

38

Velká Británie 1940-1945

40 370

96 337

205

68

131

1 500

486

206

52

Sovětský svaz a SNP 1944-1945

1 500

1 340

20

2

9

95

19

14

1

celkem 1939-1945

46 204

102 267

304

84

140

1 604

538

264

53

PhDr. Jiří Rajlich, Ph.D.
ředitel Oddělení výuky a vzdělávání – Vojenský historický ústav