Českoslovenští letci v RAF 1940-1945

Po francouzské kapitulaci se Velká Británie stala poslední nepokořenou zemí, která pokračovala ve válce s nacistickým Německem. Čs. letcům, kteří po evakuaci z poražené Francie nabídli Velké Británii své síly, schopnosti a zkušenosti, proto připravila dobré podmínky k dalšímu boji proti společnému nepříteli. Na základě mezistátní vojenské smlouvy, podepsané 25. října 1940 se čs. letci stali z praktických důvodů příslušníky Dobrovolnické zálohy RAF po dobu trvání války. Nosili britské uniformy s čs. rozlišovacím označením a stejně tomu bylo i s jejich letouny.

K formování vlastních čs. leteckých jednotek operačně podřízeným vyšším velitelstvím RAF, však s ohledem na bezprostřední kritické ohrožení Británie bylo přikročeno ještě před podepsáním smlouvy. Již 10. července 1940 byl vydán rozkaz ke zformování 310. čs. stíhací peruti v Duxfordu, 29. července ji následovala 311. čs. bombardovací peruť v Honingtonu a 29. srpna také 312. čs. stíhací peruť v Duxfordu. Nakonec byla 10. května 1941 v Leconfieldu založena také 313. čs. stíhací peruť, jejíž létající personál utvořili vesměs ti letci, kteří byli dosud dočasně zařazeni u britských perutí. Po zkráceném bojovém výcviku a seznámení se s britskými metodami bojové činnosti byly okamžitě vrženy do bojových akcí, v nichž byli nezanedbatelné úspěchy. Celá řada čs. letců posílila i přímo britské jednotky.

Do historické bitvy o Británii v létě a na podzim 1940, v níž se německé Luftwaffe nepodařilo vytvořit podmínky pro plánované vylodění na Britských ostrovech, velmi úspěšně zasáhla především 310. peruť a částečně i 312. peruť. Vedle toho řada dalších čs. letců bojově létala také u britských a polských jednotek. Až do konce října 1940 dosáhli 56 sestřelů jistých, 15 pravděpodobných a 10 nepřátelských strojů poškodili. Nejúspěšnějším z nich byl četař (Sergeant) Josef František, zařazený u polské 303. stíhací peruti, který se 17 oficiálně potvrzenými sestřely patřil k vůbec nejlepším stíhačům celé bitvy.
Po skončení hlavní vlny denních náletů pokračovala Luftwaffe v útocích na Británii pod ochranou noční tmy. Ke slovu se dostali také čs. noční stíhači, zařazení u několika britských jednotek. Jako jeden z prvních se při tom vyznamenal příslušník britské 1. peruti čet. Josef Dygrýn, jenž při posledním velkém nočním náletu na Londýn v noci 10./11. 5. 1941 dokázal sestřelit tři nepřátelské letouny. Jiný pilot téže jednotky, por. Karel Kuttelwascher později proslul nočními ofenzívními akcemi nad nepřátelským územím. Se svými 20 dosaženými sestřely se stal nejúspěšnějším čs. stíhačem celé války. Nejvíce nočních stíhačů sloužilo u britské 68. noční stíhací peruti, v jejímž rámci až do konce války fungovala čs. letka, jejíž příslušníci v noci zničili dalších 21 nepřátelských strojů jistě, tři pravděpodobně a sedm poškodili.

První leteckou jednotkou, která přenesla boj přímo nad nepřátelské území, byla 311. čs. bombardovací peruť. Od 10. září 1940, kdy provedla svou první noční bombardovací akci, do 25. dubna 1942, kdy svou činnost v rámci Bomber Command ukončila, vykonala celkem 1029 bojových vzletů, napadla celkem 77 různých cílů na území nacistického Německa, fašistické Itálie a v okupované Francii, Belgii a Nizozemsku. Z celkem 318 bojově nasazených mužů jich 94 padlo nebo zůstalo nezvěstných, 34 bylo zajato a přibližně 30 utrpělo zranění.
Od května 1942 do června 1945 pak byla nasazena do bitvy o Atlantik v rámci Coastal Command, přičemž v létě 1943 vyměnila staré Wellingtony za moderní čtyřmotorové Liberatory. V novém zařazení podnikla dalších 2102 bojových letů v celkovém čase 21 527 operačního hodin, které její osádky strávily při nekonečných protiponorkových hlídkách a dalších bojových letech nad nedozírnými plochami Atlantiku – nad Biskajským zálivem, Lamanšským průlivem, nad Severnímu, Norským i Baltickým mořem. Dalších 104 příslušníků 311. perutě bylo padlých nebo pohřešovaných a 29 utrpělo vážná zranění.

Do ofenzívy mezitím přešly i 310., 312. a 313. čs. stíhací peruť jednotně přezbrojené na Spitfiry. Od května 1942 se spojily do vyšší jednotky, Čs. stíhacího křídla (wingu). V rámci Fighter Command se připojil k britské non-stop ofenzívě o získání vzdušné převahy nad okupovanou západní Evropou. S pozoruhodným úspěchem se zúčastnil také kombinovaného nájezdu na přístavní město Dieppe v srpnu 1942. Pod názvem 134. čs. stíhací křídlo zúčastnil letecké podpory spojenecké invaze v Normandii v červnu 1944. Později letecky kryl také výsadkovou operaci v Nizozemsku (září 1944) a na Rýně (březen 1945).

Českoslovenští stíhači v rámci RAF provedli celkem 34 485 bojových letů v čase 54 225 operačních hodin. Ve vzdušných bojích sestřelili 205 nepřátelských letounů jistě, dalších 68 sestřelili pravděpodobně a 131 dalších poškodili; zlikvidovali navíc 6 bezpilotních střel V-1.
Vedle toho, že čs. letectvo ve Velké Británii přineslo tento vítaný příspěvek ke spojeneckému válečnému úsilí, hlavní význam jeho dlouholeté a nepřetržité bojové činnosti spočíval v podepření úsilí čs. exilové reprezentace o uznání a znovuobnovení Československé republiky. V osvobozeném Československu byli čs. letci z Velké Británie uvítáni až v srpnu 1945. Jako první do boje odcházeli, jako poslední se vrátili.
Krutým paradoxem dějin byli právě tito z nejzasloužilejších bojovníků po únoru 1948 „odměněni“ komunistickým režimem rozsáhlou politicky motivovanou perzekucí, která je až na několik málo výjimek postihla jako celek.